Tak tedy stručně. Vítejte na blogu patnáctiletého cosi.
Snad se Vám tu bude líbit a budete se sem rádi vracet :).

» HOME «

11.6. - přes 30°C

11. června 2010 v 14:27 | Eres |  Diary
right-time.blog.cz
Ok, asi chcípnu. Co vy?
Tady, skoro na horách, máme ve stínu 34°C! A to dusno... no fuj. Člověk aby si pořídil sprcháč místo židle... Asi budu šetřit na větrák. Počkat! My ho vlastně máme v obýváku... ale tam není pc. Kurňa. Ale alespoň vím, kam se zašít ke čtění nebo tak :D.


Ok, naposledy jsem tu psala ve čtvrtek. Wow, to už je tak dlouho =O??! Se mi ani nezdá.
Hmmm... už si toho moc nepamatuju, ale vím, že byly strašný vedra. Příšerný.

Už vím, proč mi to tak rychle uteklo. Našla jsem si další posedlost. The Mediator saga. Prostě Mediátor. Stmívání už je pro mě tabu - kromě filmů, co ještě nevyšly :D. Ty knihy bych vám mohla pomalu odříkat zpaměti (tak alespoň názvy kapitol, když vezmeme v úvahu, že je to asi 1500 stránek :D.

Mediátor má 6 dílů. A je to bombózní! Žádní upíři, vlkodlaci ani čarodějnice. Ale duchové (vyskloňovala jsem to dobře? :D). Mediátor je vlastně člověk, co vidí duchy, může s nimi mluvit, dotýkat se jich. Pro mediátory jsou duchové jako normální lidi. Teda živí lidi :D. Ale od živých lidí je rozlišuje taková slabší aura :). A mediátorů fakt není moc. V celé sáze se jich objevilu dohromady 5. V šesti knihách!

Miluju to. 

Navíc je to napsaný v teenagerovštině. Znáte to. "mejch, tvejch, bílejch, modrejch, růžovejch" - koncovky "-ejch". Občas sprostý slova. Zkratka ď - díky. A spoustu dalších. Fakt to miluju. Ani nemluvím o tom, jak je to vtipný, haha.

V průběhu čtení jsem si kopírovala různé pasáže, které mě rozhodně pobavily. Tady jich pár máte (pozor, asi to bude dlouhý. Jak se znám, určitě jich nebude jen "pár" :D. Když tak to přeskočte, ale to moc ráda nebudu :D):

MEDIÁTOR 1: KRAJINA PLNÁ STÍNŮ

"Dovolávat se vyšších bytostí nemá cenu," upozornila jsem ho, přitáhla si křesílko s růžovým potahem a sedla si. "Pokud sis ještě nevšiml, On ti moc pozornosti nevěnuje. Jinak by tě tady nenechal hnít už -" prohlídla jsem si jeho oblečení, který pamatovalo časy, kdy se po Západě potuloval Buffalo Bill, "- jak dlouho? Sto padesát let? Kdys vlastně natáhnul bačkory?" Podíval se na mě očima, který byly tak temný a lesklý jako inkoust. "Co je to… natáhnout bačkory?" zeptal se hlasem trochu ochraptělým z toho, jak ho dlouho nepoužíval.Protočila jsem panenky. "Zabalit to. Zhebnout. Zajet do penálu. Nohama napřed. Čuchat ke kytkám zespoda." Když jsem z jeho zmatenýho výrazu pochopila, že pořád ještě nechápe, dodala jsem trochu podrážděně: "Umřít."

Přerušil mě, tak přívětivě, jako by vůbec neslyšel, co jsem řekla: "Ta žena - tvá matka - ti říkala Suzie." Blýskl po mně černýma očima. "To je zkratka pro Susan?"
"Susannah," opravila jsem ho neochotně. "Jako v tý písničce. Sjíždím z hor do údolí, kde hučí Tennessee, jedu za svou Susannah přes hory přes lesy."
Usmál se. "Tu znám."
"Jasně. Nejspíš vedla hitparádu, když ses narodil, ne?" (pozn. před 150 lety)


Nebyl naživu a neměl v sobě žádnou krev, takže by neměl mít žádný tělo - aspoň ne opravdický. Myslíte, že jsem ho nemohla chytit za prst, když byl nehmotnej? Že moje ruka měla projít skrz něj?
Chyba. Takhle to funguje u většiny lidí. Ale ne u lidí, jako jsem já. Ne u mediátorů. Vidíme duchy, mluvíme s nima, a když je potřeba, můžeme je taky občas pořádně nakopat do zadku.


"Jak se mám o tebe starat," stěžoval si, když jsem mu to řekla, "když budeš bydlet pět tisíc kilometrů daleko?"
"Jenže, tati," odpověděla jsem mu, "věc se má tak, že ty se o mě nemáš starat. Jsi přece mrtvej, chápeš? Měl bys dělat to, co obvykle lidi po smrti dělají, ne špehovat mě a mamku."


Poprala jsem se s jedním mladým duchem, co v bejvalý škole odmítal přestat strašit v holčičí šatně. To, že jsem ho prohodila oknem, ho přece jen nakonec přesvědčilo, aby kráčel po cestách spravedlivejch.
Mamce jsem samozřejmě řekla, že jsem si zkoušela v šatně tenisovej úder a že mi raketa vylítla z ruky - což byla dost nedůvěryhodná historka, protože ta raketa se nikdy nenašla.


Takže jsem byla fakt šťastná, že tentokrát je se mnou Jesse, i když na druhou stranu mě trošičku znervózňoval. Po tom průšvihu v misii mě odvedl domů, což od něj bylo fakt galantní a tak vůbec. Kvůli tomu, že jsem zraněná, trval taky na tom, že mi bude tlačit kolo. Pokud by se někdo v tu chvíli podíval náhodou z okna, musel by si myslet, že ho šálí zrak: viděl by, jak pochoduju s kolem, který jede vedle mě, ale moje ruce se vůbec nedotýkají řídítek.


(Pozn." sestra Ernestina vzala za ucho malýho nevlastního bráchu Suze a to Heather - strašně namyšlenej duch - se směje, ale vidí i slyší ji jen Suze.)


"Panebože," trochu se zajíkla smíchy. "Kdyby ses tak viděla, když ti řekli, že je Bryce mrtvej! Já nemůžu! Nic tak směšnýho jsem ještě nikdy neviděla!" Přestala se smát jen na tak dlouho, než si odhodila z obličeje svoje dlouhý vlasy, a pak začala nanovo: "A víš co? Myslím, že dneska ještě zkusím oddělat pár lidí tady ze školy. Možná začnu tady s tím mrňousem -"
Vyrazila jsem proti ní. "Zkus se dotknout mýho bráchy a pomažeš zpátky do hrobu, ze kterýhos vylezla!"
Heather se hihňala dál. Ale sestra Ernestina, která - jak jsem si uvědomila hned vzápětí - si musela myslet, že mluvím k ní, pustila Davida tak rychle, jako by ji jeho ucho začalo pálit.


MEDIÁTOR 2 - DEVÁTÁ STEZKA


Otec Dominik se už vrátil do školy, ale byl sešněrovanej v sádře, která mu dole sahala až k prstům u nohy - a nahoře? Kdo ví? Pod tím černým hábitem už to nebylo vidět. Já osobně jsem se snažila o tom moc nedumat.Ale s berlema vypadal fakt roztomile. Moh by s nima honit ty studenty, co přišli pozdě, sem a tam po hale.


"Susannah," oslovil mě znova otec Dom. "Jsme mediátoři. Nejsme… hm, terminátoři. Naší povinností je pracovat ve prospěch zbloudilých duší a vracet je na cestu za jejich osudem na věčnosti. Musíme to ale dělat pomocí vlídných rad a laskavého přesvědčování, ne pěstí ani brazilským exorcismem."Při slově exorcismus zvýšil hlas, i když věděl moc dobře, že zaříkávání jsem zvolila až jako krajní prostředek. Není moje chyba, že se přitom zřítila půlka školy.


Napadá mě, že bysme třeba mohli rozesílat bulletin nebo něco na ten způsob. Třeba Mediátorské listy. A organizovat konference. Osobně bych se ujala vedení semináře Pět zaručených metod, jak nakopat duchovi zadek, a nepřijít přitom k úhoně.


Nebyl to rozhodně jeden z těch duchů Pomozte-mý-ztracený-duši, jako třeba ta ženská, která za mnou přišla se vzkazem pro Zrzka. Ani náhodou. Jesse patřil k těm druhejm: Nestarejte-se-o-mě-jsem-tak-záhadnej.


"Samozřejmě," přitakal otec Dom, "na tom něco je. Nezapomeň na propustku. A pokus se zapamatovat si, o čem jsme spolu mluvili, Susannah. Mediátor je ten, kdo pomáhá druhým řešit konflikty. Ne ten, kdo… ehm… jim vráží pěst do obličeje."
Usmála jsem se na něj. "Budu na to myslet."
A vážně budu. Fakt. Nevrazím Zrzkovi pěst do obličeje, ani když to bude situace vyžadovat. Radši mu nakopu zadek.



"Já se s Debbií Mancusovou nevyspal!" zaječel Mimoň. "Nepraktikoval jsem žádnej sex, rozumíš?!"
Všimla jsem si, že si Andy s mamkou vyměnili rychlej a znepokojenej pohled.
"Doufám, že ne, Brade," ozval se Mimoňův malej bráška Prófa, kterej dorazil do jídelny jako poslední. "Ale pokud ho budeš praktikovat, nezapomínej použít kondom. Zatímco kvalitní latexový kondom, používaný přesně podle návodu, má procento selhání jen asi dvě celé nula, neúčinnost běžných a méně kvalitních kondomů se pohybuje kolem dvanácti procent. Obecně vzato jsou tedy kondomy spolehlivým prostředkem proti nechtěnému početí v osmdesáti pěti procentech. Pokud se ale používají v kombinaci se spermicidem, jejich účinnost se dramaticky zvýší. A kondomy jsou také nejspolehlivější ochranou - i když samozřejmě ne tak spolehlivou jako pohlavní abstinence - proti pohlavním chorobám včetně viru HIV."
My všichni - mamka, Andy, Mimoň, Somna i já - jsme na něj vytřeštili oči. Hele, už jsem se zmínila o tom, že je mu teprve dvanáct?
"No," prolomila jsem nakonec ticho, "ty se teda vyznáš!"
Prófa pokrčil ramínkama. "Myslím, že člověk by se o tom měl informovat. A i když zatím ještě nejsem sexuálně aktivní, doufám, že se to v blízké budoucnosti změní." Pokývl bradou ke kuchyni. "Taťko, myslím, že se ti asi ty omelety pálí."


"Možná by bylo lepší, když ji zkusíme volat jménem. Možná že pak spíš přiběhne."
"Tak jo." Adam si povytáhl kalhoty. "A jak se jmenuje?"
"Ehm," odkašlala jsem si znova. "Hřebík."
"Hřebík." Adam se zadíval k nebi. "Bože. Kočka, co se jmenuje Hřebík. Viděl to kdy svět? Či čí, Hřebíku. Hřebíčku, Hřebíčku, Hřebíčku…"


"- a pak," vykládala jsem dál, čím dál tím víc přesvědčená o tom, že ta záležitost s Tadovým otcem musí bejt nějaký hrozný nedorozumění, "jsme zjistili, že je vlastně mnohem levnější dát si vyrobit na zakázku celý bronzový sousoší než platit opravu hlavy, jenže to už by zase nebylo autentický… i když teď si nemůžu vzpomenout, kdo byl vlastně autor. No, a kdybysme dali tu hlavu spravit, stejně by tam byl vidět spoj v těch místech, kde byla uražená. Ale to by se dalo schovat, kdyby se otci Serrovi přidělal kolárek k sutaně. Jenže máme pochybnosti, jestli by to nebyl anachronismus, protože si nejsme jistí, jestli se tehdy nosily sutany s velkýma límcema, a -"
Právě v tu chvíli se Tad najednou začal naklánět dopředu, až upadl obličejem přímo mně do klína.
Zděšeně jsem na něj zírala. To jsem až tak nudná? Bože, už se nedivím, že mě nikdo nezve na rande! (Pozn. Tada "otrávil" jeho otec. Ale to Suze nevěděla.)


Nemohla jsem se na to dívat. Myslím, že bych nesnesla pohled na to, jak panu Beaumontovi trčí z prsou moje tužka. Teda ne že bych byla tak útlocitná. Vrážela jsem občas duchům do prsou motyky, řeznický nože, stanový tyčky, cokoli, co bylo zrovna po ruce.


"Okenice jsou zatlučený."
Jesse se ohlídnul přes rameno, a světe, div se, zatvářil se pobaveně. "Vážně?" zeptal se škádlivě.
"Jo." Praštila jsem sluchátkem do vidlice. "Zatlučený, Jesse. S těma nehneme."
"Ty možná ne." Ještě ani nedomluvil, a okenice už se začaly třást, jako by s nima lomcovala neviditelná vichřice. "Ale já ano."
Tohle zase udělalo dojem na mě. "Tý jo!" vyhrkla jsem. "Já zapomněla, že seš Superman."
Jesse přešel od pobavení k zmatku. "Co že jsem?"
"No…" Zavrhla jsem možnost napodobit nějakou postavu ze Supermana. Nemělo to cenu. "To nic."


Ale Tadův táta, sper ho ďas, kompletně popřel obě naše historky. Trval na tom, že byl u sebe v pokoji a čekal, až mu přinesou oběd, když ho jeden ze služebných informoval, že jeho pracovna je v plamenech. Ani slovo o tom, že by Tad zůstával doma kvůli nachlazení, ani o holce, která na něj měla čekat v pracovně kvůli interview.
No, ale taky tvrdil, že zatímco čekal, až mu přinesou oběd, schrupnul si na chvíli ve svý rakvi.
Přesně tak: rakvi.


MEDIÁTOR 3 - ANDĚLÉ SMRTI


Jenže pak se Jesse narovnal a prohlásil: "Dozvěděl jsem se něco zvláštního."
Zklamaně jsem klesla zpátky do polštářů.
"V zemi Mordor se zase soustřeďují síly Zla, Gandalfe?"


"Jasně," vybavila si Cee Cee. "Při tý nehodě, jak na něj spadnul ten krucifix. A pak přestoupil na jinou školu."
Jo - při nehodě, která vůbec nehodou nebyla, protože ten obrovskej kříž na něj ze zdi shodil duch jeho mrtvý bejvalky, která mi takhle nefér chtěla překazit randění.


Cee Cee se zamračila. "No… vlastně to netrvalo moc dlouho, že jo, Suze? Něco se stalo s jeho strejdou nebo co, a Tad se pak odstěhoval k nějakejm příbuznejm do San Franciska."
Překlad: poté, co jsem překazila Tadovu strejdovi, kterej si jako vedlejšák přibral docela výnosnou živnost masovýho vraha, jeho pokus o dvojnásobnou vraždu, se Tad s tátou odstěhoval bůhvíkam.
Tomu se říká vděčnost, co?


Zástupkyně ředitele sestra Ernestina je mohutná ženská, s obrovským křížem v prohlubni neméně majestátních ňader. Má pozoruhodnou schopnost šířit kolem sebe hrůzu jen tím, že se zamračí. Tenhle talent jsem obdivovala - doufám, že se to jednou taky naučím.


"Tvoje vlasy," hlesnul Michael takovým tím divným, něžným hlasem, "krásně voní."
Tak to ne, tohle už je moc! Myslela jsem, že se snad pozvracím z fleku tady na podlahu. Tvoje vlasy krásně voní? Tvoje vlasy krásně voní?!? Kdo si sakra myslí, že je? Bond, James Bond? Nemůžete přece někomu říkat, že mu krásně voní vlasy - aspoň ne v jedenadvacátým století a ve frontě na pokladnu!


Michael šel za mnou rovnou do butiku Victoria's Secret - kam jsem zamířila jen proto, že bych dala hlavu na špalek, že tam žádnej normální kluk nikdy nevkročí. Ne do míst, kde na každým viditelným místě visej podprdy. Lidičky, to jsem se teda sekla.


Teď teda fakt nevím, jestli máte nějaký zkušenosti se ztrácením vědomí, ale nechte mě, ať to aspoň v kostce shrnu:
Nedělejte to. Fakt. Jestli se nějak můžete vyhnout situacím, ve kterejch byste sebou mohli seknout, tak se jim radši vyhněte. Věřte mi. Není to vůbec prča. O tom žádná.
Leda snad, že byste měli aspoň nepatrnou šanci probudit se a zjistit, že se k vašim rtům tisknou rty toho nejhezčího plavčíka v celý Kalifornii. V tom případě do toho klidně jděte.


Abych jim ukázala, že ochrnutá teda fakt nejsem, pokusila jsem se posadit.
Jak se ukázalo, bylo to dost pochybný rozhodnutí.No co, prostě jsem se pozvracela. Mimoňův výrok, že ze mě stříkal gejzír jak z Krakatoy, byl pěkně přehnanej.


"Vyhlídka," řekl stručně a ukázal na dřevěnou ceduli před námi, která oznamovala: Vyhlídka. Neodhazujte odpadky! "V sobotu večer sem jezdí spousta lidí." Odkašlal si a zamyšleně se na mě podíval. "Zaparkujou tady a…"
Řeknu vám, až do týhle chvíle jsem neměla vůbec tucha, jak rychle dokážu vystoupit z auta. Ale po tomhle jsem si rozepnula pásy a vyletěla ze sedadla spolujezdce dřív, než byste stačili říct ektoplazma.


A tahle plážička duchama zrovna praskala ve švech.
Zpívali. Fakt, nedělám si z vás prču. Seděli a zpívali si u toho jejich směšnýho táboráčku. A neuhodnete co. Zpívali Bednu vod whisky. Hustý. Jako nějaký trempíci.


"Otče," káravě jsem se na něj zadívala, "dneska odpoledne mě tihle hajzlíci chtěli utopit. Tak teda pardon, jestli se vám zdá, že je dobrej nápad k nim jen tak přijít a zeptat se, jestli s náma nedají nějaký to pivko a pokec, tak mně to teda dobrej nápad nepřijde. Pojďme jim radši rychle nakopat ty jejich nadpřirozený zadky."


MEDIÁTOR 4 - TEMNÁ JE NOC


Každopádně to vyústilo v jediný: Somna - nebo Jake, jak mu říkaj jeho kámoši a zbytek rodiny - a já jsme teď hrdejma zaměstnancema hotelu a golfovýho klubu Pebble Beach. Somna jako plavčík u jednoho bazénu, já jako…
Já podepsala smlouvu jako opatrovnice odloženejch dětiček.
No jo. Heleďte, už byste se fakt mohli přestat chlámat!


Jedinej stín, kterej dopadal na mou dobře zacálovanou letní brigádu - teda kromě ukňouranejch dětiček a jejich nejspíš stejně ukňouranejch, ale solventních rodičů -, byl fakt, že se ode mě čekalo, že se budu hlásit do práce každý ráno v osm.
Přesně tak. V OSM HODIN!


Nechápu, co na nich ty holky vidí. Fakticky. Vždyť jsou jak zvěř.
Zvěř, žádný roztomilý chlupatý zvířátka.
(Pozn.: její nevlastní bratři)


Zase zavětřila. "Hele," uhodila na mě, "a jak starej je teda?"
Byla jsem v pokušení to na ni vybalit. Říct, víš, já ti ňák nevim přesně, ale asi nějakejch sto pade.
Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem houkla na Jacka, že je čas jít nahoru, protože se musí před večeří eště vykoupat.
"Jéžiši," slyšela jsem za sebou Kim. "Tak stařík, jo?"
Jo. Bohužel. Pořádně uleželej stařík.


Milánkové, znám se s duchem jednoho kluka, co natáh bačkory asi před sto padesáti lety a dodnes straší v mým pokoji… Kdybych začala mlít o něčem takovým, povezu se ve svěrací kazajce rychlejc, než řeknete anachronismus.


Jenomže jsem si nemohla pomoct, abych si při tom nevzpomněla na otce Doma. Jako jeden mediátor druhýmu mi před pár nedělema svěřil, že se mu jednou v životě přihodilo, že se zamiloval do ducha jedný holky asi tak v době, kdy mu bylo tolik co teď mně. Ale nedopadlo to dobře - a jak by asi taky mohlo? -, takže se stal knězem.
Došlo vám to? Knězem! Až takhle drsnej konec to mělo. Tohle s váma dokáže provýst ztráta toho, koho milujete. Stal se knězem!


Zahlídla jsem v jedný knížce její fotku. Byla to fakt roštěnka - na holku z doby, kdy se nosily sukně s obručí -, když si člověk veme, že žila dávno předtím, než vynalezli plastickou chirurgii. Dokonce i před Maybelline.


"Kromě toho tu otec Dominik není," pokračovala sestra Ernestina, "protože má dovolenou."
"Dovolenou?" opakovala jsem přihlouple. Představila jsem si ho, jak s partou dalších kámošů sedí u táboráku a zpívá Ó Pane náš, haleluja. A na nohou má kristusky. Co taky jinýho?


Vyskočila jsem a začala se soukat do svejch šílenejch šortek, zatímco Kim zírala ze sousedního lehátka s otevřenou pusou, jako by policajti byli něco na způsob mořskejch panen (nebo spíš paniců, ha ha), co najednou připluly zkontrolovat svět na souši.
(Pozn.: policajtů)


"Ty huso jedna pitomá! Tvrdila jsem Diegovi, že jsi moc hloupá na to, aby stálo za to lámat si s tebou hlavu, ale teď vidím, že jsem se pletla! Jsi přesně taková, jak se o mediátorech tvrdí: odporná, vtíravá larva!"
Zalichotilo mi to. Fakt že jo. Eště nikdo za celej můj dlouhej život o mně neřek, že jsem odporná larva.


S mediátorama se to má tak: maj devět životů, stejně jako kočky.Myslím to smrťácky vážně. Nevěřili byste tomu, kdybych vám řekla, kolikrát už mě někdo srazil k zemi, vláčel, strkal, kopal, mlátil, škrábal, třískal mě do palice, držel pod vodou, zastřelil - jo a eště shodil ze střechy.


Protože jestli se seknul, tak jsem ze sebe udělala před Mimoněm naprostýho idiota úplně zbytečně. Když k němu totiž otec Dominik nakráčel do pokoje s kropenkou, začal se okamžitě vyptávat: "Co chcete dělat, otče?"
"Tvoje sestra mě o to požádala," odpověděl mu otec D., zatímco rozstřikoval svěcenou vodu po Mimoňově tréninkový lavici - což byla pravděpodobně jediná chvíle, kdy ta hnusná lavice zažila náznak mytí.
"Suze chtěla, abyste vysvětil můj pokoj?" Slyšela jsem Mimoňovo skřehotání přes chodbu, ve svým pokoji, ale ani jeden z těch dvou si nejspíš neuvědomoval, že je poslouchám.
"Chtěla, abych vysvětil celý dům," upřesnil otec Dom. "Rozrušily ji ty kosti nalezené na vašem pozemku, jak sis jistě všiml. Byl bych ti opravdu vděčný, Bradley, kdybys vůči ní teď projevoval trochu víc laskavosti."
Bradley! Začala jsem se potichounku svíjet. Kristepane, Bradley! To je teda pořádně hustý!


Vemte si jenom to, jak byl rozhozenej, když slyšel, jak se María vohání kudlou! Ale z jeho hlediska to muselo bejt dost nepochopitelný. Slečna Krinolínová s výbavou na zabijačku?


Zatímco spolu společensky plkali, vodtáhnul mě Paul stranou a syknul: "Co děláš dneska večer?"
Napadlo mě, že bych mohla projednou kápnout božskou: ále celkem nic, milej Paule, jenom si chci dát zaříkat svou duši a pak se pudu trochu cournout po očistci, jestli tam náhodou nenarazím na ducha mrtvýho kovboje, se kterým jsme až do včerejška bydleli na hromádce v mým pokojíčku.


"No, já jenom…" Vypadal najednou mnohem rozpačitějc než obvykle. Ale za nic na světě jsem nedokázala pochopit, co to ze sebe zase souká. "Všiml jsem si, že ses převlékla…"
Podívala jsem se na sebe. Svlíkla jsem si ty růžový šaty na ramínka a natáhla si jiný, černý s růžovejma poupátkama. A k nim jsem si vzala úplně boží sandály Prada. Ne že bych měla zrovna moře času nad tím hloubat. Co si má jako člověk na sebe navlíct, aby to bylo vhodný na vymítací obřad? Vůbec mě nenapadlo, že mi bude vohoz kritizovat zrovna otec Dom!
"A co jako?" vyjela jsem na něj uraženě. "Co je na tom špatnýho? Je to moc pohřební, že jo? No jo. Já věděla, že černá není na tuhle příležitost to pravý vořechový."
"Nic na tom není špatného," namítnul celej nesvůj. "Já jenom, že… prostě, Susannah, nesmíš se pokoušet využívat svou… ehm, erotickou přitažlivost, abys donutila Jesseho změnit rozhodnutí."
Brada mi upadla. Tak to je teda hustý. Fakt že jo.
"Otče!" Pobouřeně jsem si sedla. Ale ani zaboha jsem ze sebe nedokázala vytlačit nic trefnějšího než: "No teda!"


Zlomila jsem jí vaz levou zadní - jen tím, že jsem na něj dupla! A v sandálech od Prady!
Škoda jen, že nezůstane zlomenej nadlouho.


"Už jsi vzhůru?" prohodil ze sedátka pod oknem, kde si hověl s Hřebíkem na klíně a románem Abby Hoffmanový Ukradni tu knihu, kterou ukrad z máminy knihovny.


MEDIÁTOR 5 - V PASTI



Craigovi se konečně povedlo odtrhnout pohled od Jesseho. "Já nevím," zamumlal. "Možná to, že jsem neměl umřít?"
"Tak jo," povzdychla jsem si a snažila jsem se bejt trpělivá. Protože tohle si po smrti myslí úplně každej. Že umřel moc mladej. Mluvila jsem s jedním dědulou, kterej natáhnul brka ve 104 letech, a stěžoval si, jaká je to hrozná nespravedlnost.


Co je to sakra s těma klukama? Když je konečně dokopete k tomu, že užuž otevíraj pusu, aby vám vyznali lásku - nebo co to jako předtím mělo bejt -, najednou bác! Klidně si zmizí.
A když je ten kluk mrtvej, je to ještě horší. Protože ho nemůžete vystopovat ani podle adresy v řidičáku, ani podle telefonního operátora.


MEDIÁTOR 6 - ČTVRTÝ ROZMĚR LÁSKY


"Dáváte přednost práci: a) venku, b) uvnitř?" slyšela jsem svýho nevlastního bráchu Brada, jak předčítá nahlas třídě. "Hele, a kde je možnost 'c) pořádně zkárovanej'?"


Jste obrazně řečeno spíš: a) 'sova', nebo b) 'skřivan'?" Adam McTavish se zatvářil šokovaně. "To se mě ptaj, jako kdy radši spím? A proč tam není možnost - c) 'medvěd v zimě'?"


Otočila jsem se na Paula. Skláněl se nad dotazníkem a vyplňoval kolonky s nenápadným pobavením. Zajímalo by mě, co asi tak píše do rámečků "Zájmová činnost". Nevšimla jsem si, že by tam byla možnost "c) vydírání". Nebo "d) olupování bližních".


"Ale pokud jde o tebe," dodal Paul, "myslím si, že tobě by seděla práce v sociálních službách. Jsi rozená dobrodějka."
"Jo," zamumlala jsem a zastavila se před svojí skříňkou, "možná budu jednou následovat otce Dominika. Stanu se jeptindou."


"Nic," připustila jsem. "Zatím. Teda aspoň pokud já vim. Ale jde o to, co mi řek."
"A co vám řekl?" zeptal se netrpělivě doktor Slaski. "Tak už to vyklopte. Za pět minut začíná Hodina pravdy."


Ale kdyby Jesse přece jen brnknul, ne že bych toho měla tolik na srdci. Ledaže bych nenuceně prohodila: "Jo a mimochodem, Paul chce cestovat v čase a zachránit tě, abys neumřel. Ale já mu to musím překazit, protože chci, abys po smrti strašil mezi tímhle a oním světem příštích sto padesát let a pak se mnou moh randit v autě mý mámy. No nic, tak zatím, pa pa."


Čelisti patřej v jeho hitparádě dost vysoko. A nemyslete si, že se mu líbej takový ty romantický pasáže. Ani náhodou: nejradši má tu část, jak si tam všichni chlapi navzájem předváděj svý jizvy. Neptejte se mě proč. Asi je to nějaká mužská úchylka.


(Pozn: Suze se vrátila časem do doby, kdy Jesse ještě žil - tj. rok 1850)
"Zmiz!" zavrčela. "Zmiz odtud, povídám! Což ti není známo, že zde takové jako ty nestrpíme? Hrome, toto je počestný dům."
Zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou. Počestnej dům? No to teda sakra je. Přece tady bydlím. 


Skvělý. Takže já si to sem štráduju celejch sto padesát let, a co z toho mám? Vyhazov z vlastního baráku a déšť. Vlastně spíš slejvák.


"Za stodolou je budka."
"Jaká budka?"
"Vždyť víš." Zašklebil se. "A bacha na pavouky."
Myslela jsem, že si dělá prču.
Ale nedělal. Byli tam pavouci. A zaskočilo mě ještě něco horšího: co to tenkrát používali místo toaleťáku? V našich časech by si o něco takovýho člověk neotřel ani podrážku, natož… vy-víte-co.


"Jenom… mám pro tebe překvápko."
Napadlo mě, že obstaral další chod naší historický snídaně, ale přestože už jsem byla po koláči plná, zeptala jsem se rozverně: "A co? A neříkej mi, že máš McMuffin, protože bratři McDonaldovi se ještě nenarodili."


Zadívala jsem se z jednoho Jesseho na druhýho, ale nedokázala jsem dost dobře uvěřit tomu, co vidím.
Ale bylo to tak. Byli tam dva. Jeden mrtvej. Druhej na umření.



--- KONEC ---


A dneska by mi táta měl přivézt další knížku. Zavržený (v originále hush, hush). Začátek nové ságy, hehe. Vypadá to good :).

Včera jsme měli vystoupení. Asi to nevíte, ale chodím do dramaťáku - volitelnej předmět. A vystupovali jsme s tím v Jesenickým divadle (Jeseník = okresní město okresu, kde bydlím :D). A pak jsme s tím byli v Olomouci. A byli jsme třetí :) (ještě o kousek a jeli bychom na národní přehlídku :D). A včera jsme museli vystoupit jako naposledy. V ZUŠce. Haha. Ale bylo to super, moc lidí tam nebylo. Jen rodiče těch malých děcek, co před náma zpívali. Přesněji řečeno: sboru :D.

Ale řeknu vám: jednoho fakt naštve, když naschvál sletíte (hele, my měli sletět, tak klid jo?!) a diváci to nepochopí a začnou se smát. VÍTE CO TO JE, UDRŽET VÁŽNOU TVÁŘ, KDYŽ SE DIVÁCI SMĚJÍ???! Hrůza. Strašný. Nemožný. Ale ustáli jsme to... za pět dvanáct :D.

Něco vám řeknu: Zakázala bych komáry a ty malý zasraný mušky co vás pořád dokola jen štípou a vlítávaj vám do nosu. Svědí mě ruce, noha, rameno, obličej... brrr! A jedna mi tu furt krouží před obličejem. A nedá si říct, před mojí rukou úspěšně manévruje x/.

Ok, už nevím, o co bych se měla podělit. Tady máte pár hlášek:

Učitelka: "Mě z vás co?"
Třída: "Jebne!"
Učitelka: "Chytrý děti." 


Právě jsme měli besedu s policií.
Já: "Hustý, ta ženská má želízka."
Spolužák: "Sado maso?" 


Právě jsem se dívala na kámoščiny vlasy (dále jako Feňa - její přezdívka).
Já: "Máš to mastný."
Feňa: "Já vím, proto to mám v Jeseníku" chtěla říct v culíku, hehe :D.


(z prdele na spolužáka takovým tím... vyzývavým hlasem (haha :DDD prej vyzývavým... mě teď nic jinýho vážně nenapadlo :DD)): "Ty bejku."
Spolužák: "Ty krávo... to je ale romantika."


Feňa: "Kdes koupila ty brejle?"
Domča: "Se neříká."
Feňa: "Já jsem viděla dobrý brejle v CBAčku." chtěla číct v C&Ačku... Pozn.: CBA je obchod s potravinami a trochou drogerií :D).


Ok, končím. Asi si jdu dát sprchu nebo si tady propotím židli :D. Bye bye, zase někdy :). A sorry za chyby, já to po sobě nečtu :D.

Pak si na doporučení Sisi (Crza, Faraday, Sims-firl122... někteří z vás ji znají) asi půjdu zahrát Tomb Raider: Legend. Prej je to dobrý. A můj pc by to měl zvládnout... uvidíme :D.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moly*Blue Moly*Blue | Web | 6. července 2010 v 21:19 | Reagovat

Máš pravdu..bylo to hrozný..ale dneska to už trochu povolilo ! konečně..:)

2 W!cKynQa ~ W!cKynQa ~ | E-mail | Web | 22. července 2010 v 12:23 | Reagovat

[1]: Avšak ne na dlouho ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama